Přízvuky

V dnešní výslovnosti řečtiny se používá většinou přízvuk důrazový (jako v češtině). Původní přízvuk byl však melodický - přízvučná slabika se vyslovovala o kvintu výše než nepřízvučná. Přízvuk nemá pevné postavení. Může být na poslední slabice, předposlední slabice, nebo na třetí slabice od konce a jeho místo i druh se může v konkrétním tvaru slova lišit od slova základového (od slovníkového tvaru). Někdy se význam slova může odlišovat právě přízvukem; není to však příliš časté: ὁ (člen) / ὅ (zájmeno "které"). Proto se v tomto kurzu přízvuky budou vyučovat a vyžadovat jen ve velmi omezené míře. V této chvíli stačí si pouze zapamatovat, jak se v terminologii gramatiků jmenují jednotlivé přízvuky a jednotlivá slova v závislosti na tom, jaký přízvuk a na jaké slabice mají, a také jak se přízvuky píšou.

Druhy přízvuků:

1. přízvuk ostrý - značí se čárkou se stejným sklonem, jaký má české diakritické znaménko dlouhé samohlásky, a umisťuje se stejně jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Pokud je na stejné slabice přídech i přízvuk, píše se ostrý přízvuk vždy za znaménko přídechu: Αἴγυπτος, οὕτως, ᾍδης (viz výše, bod 2.)
2. přízvuk těžký - značí se čárkou opačného sklonu než má přízvuk ostrý a umisťuje se stejně jako on: καὶ (spojka "a" [kaj]), ἢ (nebo, než [é])
3. přízvuk průtažný - značí se obloučkem nebo vlnovkou (podle použitého fontu) a umisťuje se rovněž jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Narozdíl od ostrého přízvuku se však v kombinaci s přídechem píše nad znaménko přídechu: σῶμα (tělo [sóma]), εὖ (dobře [eu]), εἷς (jeden [hejs])

Slova podle druhu a umístění přízvuků:

1. ostrý přízvuk se může vyskytovat na posledních třech slabikách:
• slovo s ostrým přízvukem na poslední slabice se nazývá oxytonon: ψυχή (duše [psíché])
• slovo s ostrým přízvukem na předposlední slabice se nazývá paroxytonon: ἡμέρα (den [hémerá])
• slovo s ostrým přízvukem na třetí slabice od konce se nazývá proparoxytonon: θάνατος (smrt [thanatos])
2. těžký přízvuk se může vyskytnout pouze uprostřed souvislého textu, kde nahrazuje ostrý přízvuk na poslední slabice
• slovo s těžkým přízvukem na poslední slabice se nazývá barytonon: καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν (...a to slovo bylo u Boha... [kaj ho logos én pros ton theon])
3. průtažný přízvuk se může vyskytovat na posledních dvou slabikách:
• slovo s průtažným přízvukem na poslední slabice se nazývá perispómenon: ἐν ἀρχῇ (na počátku [en arché])
• slovo s průtažným přízvukem na předposlední slabice se nazývá properispómenon: δοῦλος (otrok [dúlos])