Řečtina má osobní zájmena pouze pro 1. a 2. osobu sg. a pl. (já, ty, my, vy). Pro 3. osobu (on, ona, ono, oni, ony, ona) se používají zájmena, která mají vedle toho i jinou funkci (zejména funkci ukazovací). Osobní zájmena 1. a 2. osoby mají podobně jako v češtině kmeny v sg. a v pl. odlišné kmeny; v sg. mají tvary přízvučné a nepřízvučné (tj. příklonné), mezi jejichž použitím je obdobný rozdíl jako mezi použitím českých tvarů (např. "tě" a "tebe").
| 1.osoba | 2.osoba | 1.osoba | 2.osoba | |||
| přízvučné | nepřízvučné | přízvučné | nepřízvučné | |||
| nominativ | ἡμεῖς / my | ὑμεῖς / vy | ||||
| genitiv | ἐμοῦ | μου | σοῦ | σου | ἡμῶν | ὑμῶν |
| dativ | ἐμοί | μοι | σοί | σοι | ἡμῖν | ὑμῖν |
| akuzativ | ἐμέ | με | σέ | σε | ἡμᾶς | ὑμᾶς |
Místo osobních zájmen pro 3. osobu se často používá zájmeno αὐτός, αὐτή, αὐτό, které kromě významu "on, ona, ono" může mít také funkci vytýkací či zesilující ("sám, sama, samo", angl. "-self", něm. "selbst"), a ἐκεῖνος, ἐκείνη, ἐκεῖνο, které má také funkci ukazovacího zájmena "onen, ona, ono". Tato zájmena se skloňují téměř stejně jako substantiva a adjektiva 1. a 2. deklinace (vzory ὁ λόγος, τὸ δῶρον a ἡ ψυχή):
| číslo | pád | αὐτός | ἐκεῖνος | ||||
| m. | f. | n. | m. | f. | n. | ||
| sg. | nominativ | αὐτός | αὐτή | αὐτό | ἐκεῖνος | ἐκείνη | ἐκεῖνο |
| genitiv | αὐτοῦ | αὐτῆς | αὐτοῦ | ἐκείνου | ἐκείνης | ἐκείνου | |
| dativ | αὐτῷ | αὐτῇ | αὐτῷ | ἐκείνῳ | ἐκείνῃ | ἐκείνῳ | |
| akuzativ | αὐτόν | αὐτήν | αὐτό | ἐκεῖνον | ἐκείνην | ἐκεῖνο | |
| pl. | nominativ | αὐτοί | αὐταί | αὐτά | ἐκεῖνοι | ἐκεῖναι | ἐκεῖνα |
| genitiv | αὐτῶν | αὐτῶν | αὐτῶν | ἐκείνων | ἐκείνων | ἐκείνων | |
| dativ | αὐτοῖς | αὐταῖς | αὐτοῖς | ἐκείνοις | ἐκείναις | ἐκείνοις | |
| akuzativ | αὐτούς | αὐτάς | αὐτά | ἐκείνους | ἐκείνας | ἐκεῖνα | |
Otázky a úkoly:
Zapamatujte si: Zájmeno αὐτός, αὐτή, αὐτό může mít ještě třetí funkci, a to ve spojení se členem: ὁ αὐτός, ἡ αὐτή, τό αὐτό znamená "tentýž, tatáž, totéž".