Podmínkové věty jsou vedlejší věty příslovečné vyjadřující okolnost, na jejímž uskutečnění závisí uskutečnění jiného děje nebo stavu. Protože ve složitějších souvětích nemusí být děj, který je podmiňovaný podmínkovou větou, vyjádřený větou hlavní (podmiňovaný může být i děj jiné věty vedlejší), budeme pro větší jasnost používat pro obě věty zvláštních termínů:
V češtině jsou jazykové prostředky pro odlišení různých druhů podmínek poměrně chudé. Můžeme rozlišit podmínky tří základních typů, které se liší podle použité spojky a slovesného způsobu. V některých případech musíme ale přihlížet i k obsahu vět:
Mezi podmínkou možnou a nereálnou neuskutečnitelnou tedy v češtině nemusí být žádný formální rozdíl a rozlišují se jen na základě úsudku o vztahu výpovědi ke skutečnosti.
V novozákonní koiné se vyskytují čtyři základní formy podmínkového souvětí, které neodpovídají vždy přesně českým formám podmínky, a proto si u jednotlivých forem musíme vysvětlit jejich funkce přesněji.
Podmínka reálná v řečtině odpovídá české podmínce reálné, a překládá se proto spojkami typu jestliže (-li, pokud, když atp.) a indikativem. Používá se v ní spojka εἰ a v předvětí i v závětí stojí indikativ libovolného času (v závětí může být i imperativ).
Příklady:
Podmínka nereálná v řečtině odpovídá české podmínce nereálné, a překládá se proto spojkou kdyby (-li, pokud, když atp.) a buď kondicionálem přítomným, pokud jde o podmínku neuskutečnitelnou, nebo kondicionálem minulým, pokud jde o podmínku uskutečnitelnou, ale neuskutečněnou (tj. když nelze nereálnost podmínky vysuzovat z jejího obsahu nebo kontextu). Používá se v ní spojka εἰ, v předvětí i v závětí stojí indikativ libovolného minulého času a do závětí se klade modální částice ἄν, která je vlastním signálem, že minulé časy je třeba interpretovat jako nereálné.
Příklady:
Podmínka futurální je forma podmínky, která nemá v češtině jednoznačný ekvivalent. Jedná se o podmínku, která se ještě neuskutečnila, ale jejíž realizaci počítá mluvčí za možnou, popřípadě i pravděpodobnou. Překládat se může jedním ze dvou způsobů podle souvislosti:
Používá se v ní v předvětí spojka ἐάν a konjunktiv kteréhokoli času a v závětí stojí buď indikativ futura, nebo imperativ.
Příklady:
Podmínka obecně platná nemá v češtině specializovanou formu. Jedná se o podmínku, která je obecně platným nebo uznávaným předpokladem podmiňovaného děje. Tato forma se v řečtině používá ve větách definičního charakteru, jako jsou zákony, normy, pravidla, zvyklosti, zákonitosti atp. V češtině jí odpovídá podmínka reálná se spojkou jestliže. Používá se v ní v předvětí spojka ἐάν a konjunktiv kteréhokoli času a v závětí stojí indikativ libovolného času s výjimkou futura.
Příklady: