Infinitivní konstrukce

V řečtině je infinitivů viditelně více než v češtině - jsou tu infinitivy prézenta, aoristu, futura, perfekta, a to vždy aktiva a media, a u aoristu a futura je zvlášť také inf. pas. Je tomu tak zřejmě proto, že si řečtina ve srovnání s češtinou ponechala ve větné stavbě pro infinitivy mnohem širší uplatnění. Použití infinitivů vedlo podobně jako zapojení participií ke kondenzaci ("zhuštění") výpovědi. Infinitivem bylo totiž možné v některých případech nahradit vedlejší větu. Abychom mohli rozumět řeckým textům s infinitivními propozicemi, potřebujeme porozumět některým jejich zvláštnostem, a tomu se budeme věnovat v tomto vlákně.

Poznámka pro zvídavé: Infinitivní vazby jsou ekvivalentem vedlejší věty (větou je budeme do češtiny překládat a většinou se i v řečtině dají vedlejší větou nahradit), ale přitom to věty v tradičním smyslu nejsou. Neobsahují totiž určitý slovesný tvar. Na jeho místě mají tvar neurčitý - infinitiv. Proto jim neříkáme "infinitivní věty", ale raději infinitivní propozice. Propozice je obecnější termín než věta. Označuje významovou jednotku textu založenou na predikaci, a zahrnuje tedy jak věty, tak participiální, infinitivní, ale třeba i různé předložkové konstrukce. Například předložková konstrukce "s příchodem jara" je ekvivalentní větě "když přišlo jaro", avšak věta to nepochybně není. Obě vyjádření můžeme souhrnně označit jako časovou propozici.

Infinitivní propozicí bylo v řečtině možné vyjádřit předmět některých sloves, pokud jím měla být činnost, stav, proces, zkrátka něco, co je potřeba označit pomocí predikace. V češtině se tato možnost objevuje třeba u sloves smyslového vnímání. Pokud je předmětem vnímání nějaká bytost či věc, je vyjádřena jménem (např.: "Slyším Pavla."). Pokud je předmětem vnímání činnost, stav, proces apod., bývá vyjádřen buď vedlejší větou, nebo infinitivem (např.: "Slyším, jak Pavel mluví." / "Slyším Pavla mluvit."). V řečtině je něco takového možné i u řady jiných sloves.

Slovesa s infinitivní propozicí

Slovesa, u kterých se můžete setkat s předmětem vyjádřeným infinitivní propozicí, se dají rozdělit do několika skupin podle svého významu:

Poznámka pro zvídavé: Rozlišují se infinitivní propozice žádací (po slovesech žádání, přikazování, slibování, přísahání a po neosobních slovesech) a úsudkové (po slovesech myšlení, mluvení, vědění, smyslového vnímání). Mezi oběma konstrukcemi byl v attičtině zřetelný rozdíl v používání záporek: u záporných žádacích infinitivů se užívala záporka μή, u úsudkových οὐ. V koiné se u všech infinitivních propozic rozšířila záporka μή a nahradila οὐ u úsudkových infinitivů, a tak pominul jeden z praktických důvodů tohoto rozlišení. Zůstává jen rozdíl komunikační funkce - rozdíl mezi prostým označením (referencí) a požadavkem -, který se často projeví v tom, jakou spojku zvolíme při překladu do češtiny: "vím, že...", ale "přikazuji, aby..."

Akuzativ a nominativ s infinitivem

U infinitivních propozic na místě předmětných vět může dojít ke dvěma základním charakteristickým uspořádáním:

1. Podmět infinitivní propozice je odlišný od podmětu řídícího slovesa. V tomto případě se vyjadřuje podmět infinitivní propozice akuzativem. To platí pochopitelně i u neosobních sloves. Mluví se o tzv. vazbě akuzativu s infinitivem.
   • λέγομεν τὸν κύριον δίκαιον εἶναι. - Říkáme, že Pán je spravedlivý.
   • δεῖ με σήμερον πορεύεσθαι. - Je třeba, abych dnes šel. / Dnes musím jít.
   • κελεύω σε ἐλθεῖν. - Přikazuji, abys přišel.
2. Podmět infinitivní propozice je shodný s podmětem řídícího slovesa. V tomto případě se podmět u infinitivu neopakuje a nominativní podmět řídícího slovesa platí i pro infinitiv. Mluví se o tzv. vazbě nominativu s infinitivem.
   • νομίζομεν δίκαιοι εἶναι. - Domníváme se, že jsme spravedliví. (V nominativu je tu také případný jmenný přísudek, který je při rozdílném podmětu v akuzativu: νομίζομεν τὸν ἄνδρα δίκαιον εἶναι. - Domníváme se, že ten muž je spravedlivý.)
   Poznámka: Podměty jsou shodné také tehdy, když se převede řídící sloveso věty do pasiva:rn
   • λέγομεν τὸν κύριον δίκαιον εἶναι. - Říkáme, že Pán je spravedlivý.
   • ὁ κύριος λέγεται δίκαιος εἶναι. - Říká se, že Pán je spravedlivý.
   • οἱ δοῦλοι αὐτοῦ λέγονται πονηροὶ εἶναι. - Říká se, že jeho otroci jsou špatní.

Zpodstatnělý infinitiv s předložkou

Infinitivní konstrukcí se daly v řečtině nahradit i vedlejší věty příslovečné. Bylo to možné pomocí zpodstatnělého infinitivu v příslušném pádě, většinou s předložkou. (Zpodstatňování se v řečtině děje připojením členu.)

Další infinitivní propozice

Některé vedlejší věty příslovečné bylo možné v koiné vyjádřit jedině infinitivní propozicí. Byly to věty účinkové a jeden typ vět časových. Všimněte si, že v těchto případech infinitiv nemá člen, nejde tedy o zpodstatnělý infinitiv.

Pokud je podmět infinitivní propozice odlišný od podmětu řídícího slovesa, vyjadřuje se i v tomto typu propozic akuzativem.

Příklady:

• διὰ τὸ αὐτὸν γινώσκειν πάντας - protože on všechny znal (Jn 2,24)
• μετὰ τὸ ἀποθανεῖν τὸν πατέρα αὐτοῦ - poté co zemřel jeho otec (Sk 7,4)
• ἐξῆλθεν... τοῦ σπεῖραι τὸν σπόρον αὐτοῦ - vyšel..., aby zasel své semeno. (Lk 8,5)

Poznámka pro zvídavé: V koiné je po spojce ὥστε vždy infinitivní propozice. V attičtině po ní mohla následovat vedlejší věta, šlo-li o účinek skutečný, nebo infinitivní propozice, šlo-li o účinek možný (..., takže může...) nebo žádaný (...tak, aby...). Tento rozdíl tedy v koiné zanikl a ὥστε s infinitivem mohlo označovat účinek skutečný, možný i žádaný podle souvislosti:

• καὶ ἐθεράπευσεν αὐτόν, ὥστε τὸν κωφὀν λαλεῖν... - a uzdravil ho, takže ten němý mluvil / takže ten němý mohl mluvit / tak aby ten němý mohl mluvit... (Mt 12,22)