Tázací věty

Druhy otázek

Otázky jsou věty, kterými mluvčí sleduje cíl získat chybějící informaci. V mluvené řeči se otázky liší od jiných typů vět intonací, v psané řeči použitím interpunkčního znaménka otazník (v řečtině ;). Podle svého zaměření a podle formy se dělí na dvě skupiny:

1. Otázky doplňovací

Otázky doplňovací směřují k získání informace, která je v nich zastoupena tázacími slovy - např.:

Na doplňovací otázky nelze odpovídat "ano", nebo "ne".

2. Otázky zjišťovací

Zjišťovacíni otázkami mluvčí směřuje k získání informace o pravdivosti přísudku. Na takové otázky se dá odpovědět "ano", nebo "ne".

Nepravé otázky

Nepravé či řečnické otázky jsou takové věty, které mají formu otázky (tázací slovo, otazník), ale jejichž komunikačním cílem není získání chybějící informace, nýbrž mají funkci odlišnou. V řečtině je důležité seznámit se s jedním poddruhem těchto nepravých otázek, a to se zápornými řečnickými otázkami. Jedná se o typ vět s tázací formou, ve kterých se vyskytuje záporka. Jejich komunikačním cílem bývá odmítnutí něčího tvrzení, vyjádření nevole nad něčím názorem. Mohou mít ironický nádech. Pro správnou interpretaci jejich významu je důležité znát, jak se v nich používají záporky.

  1. záporka μή značí, že mluvčí otázkou sleduje povrzení záporné odpovědi:
  2. záporka οὐ (οὐκ, οὐχ) značí, že mluvčí otázkou sleduje povrzení kladné odpovědi:

Příklad ze SZ: μὴ βόσκουσιν ποιμένες ἑαυτούς; οὐ τὰ πρόβατα βόσκουσιν οἱ ποιμένες; - Pasou snad pastýři sami sebe? Nepasou snad pastýři ovce? (Ez 34,2c)